Řekněte, že to není pravda!
ekněte, že to není pravda!
Napsala Angelika Bella Staar
Nazítří jsme se Sandie jely autobusem na letiště. Zjistily jsme, že letadlo do Evropy letí za hodinu a půl. Tak jsme šly do letištní haly a každá jsme se zabývala svými myšlenkami.
„Víš,“ ozvala se po chvíli Sandie, „uvědomila jsem si, že to, jak jsem se k tobě chovala vážně nebylo správné…“
„To nebylo, tak doufám, že se poučíš a nebudeš mě tím dál trýznit.“
„Promiň,“ špitla.
„Nevím, jestli ti to chci prominout. Uvidím, jak to dopadne ve WildWest.“
„Dobře…“ přikývla.
…
Po dlouhé a vyčerpávající cestě… konečně jsme dorazily do městečka.
Poté, co jsme s Jerrýskem domluvily bydlení, šly jsme si do srubu vybalit. Už se docela stmívalo, takže nám nezbývalo nic jiného, než se jít do nějakého saloonu navečeřet a jít spát.
„Proč ses sem vůbec chtěla vrátit?“ prohodila Sandie .
„Hmmmm…“ –Nechtěla jsem jí přímo odpovědět.
„Ahá!!“ zvolala vítězoslavně (všichni v saloonu se na ni otočili) a jedla dál.
Jak jsme zjistili, moc lidí z minulé sezóny ve městečku nezůstalo. Potkaly jsme jen Kristýnu, Jacka s Annie, KOJOTA a Adélu. Ale Michaela jsme za celou dobu nikde neviděly. Moc pěkně to začíná…
Naneštěstí...nebo naštěstí…?… byl dnes country bál, takže jsme v saloonu se Sandie zůstaly o trochu delší dobu, než jsme měly v plánu. Nic zajímavého a zároveň příznivého se však nestalo.
Avšak, když jsme šly do srubu spatřila jsem něco, na co nikdy v životě nezapomenu.
Country bál nás po chvíli tak nějak přestal bavit, protože jsme jenom seděly u pultu a koukaly na Main street. A tak jsme se rozhodly, že půjdeme oklikou do srubu. Když jsme šly kolem elektrického býka, spatřila jsem ve stínu nějakou dvojici. Jakmile nás ti dva zaregistrovali, zmizeli pryč úzkou uličkou. A v záblesku světla jsem je poznala.
„Kdo to byl, nevíš?“ zeptala se Sandie.
„Kristýna.“
„Aha. A s kým?“
Kousla jsem se do spodního rtu, abych se nerozplakala.
„S…s Michaelem…“ špitla jsem a pocítila jsem, že mi po tváři tečou slzy.