Na shledanou!
Na shledanou!
… Chvíli jsme mlčeli- Michael čekal na moji odpověď a já jsem usilovně přemýšlela o tom, jak se rozhodnu.
„Já…nemůžu…asi…“ odtušila jsem nakonec.
Michael se nadechl, aby mi odpověděl, jenže pak opět nastalo to zrádné, divné ticho.
Na pár vteřin jsem měla pocit jakési úzkosti. Jako bych měla opustit někoho, koho důvěrně znám a… mám ho ráda… „Echm?!?“ Ten pocit byl strašně zvláštní. Skoro až nesnesitelný kvůli tomu píchnutí u srdce a …
Naštěstí (nebo spíš naneštěstí) mě vyrušila Sandie: „Bell!!“
Probrala jsem se.
„Už musíme jet!“ zaječela a prodírala se mezi ostatními ke stolu, kde jsem s Michaelem seděla.
Mrkla jsem na hodinky. „A-ale autobus nám jede až za deset minut…“ plácla jsem tu největší blbost na světě.
„Bell, jedeme autem.“ připomněla mi Sandie to, co jsem vlastně věděla.
Zpozorovala jsem, že se Michael trochu pousmál. „Echm? To jako proto, že tady tak žvaním? Ach jo, určitě mu připadám totálně střelená…“
„A-ale vždyť jsi říkala, že pojedeme až večer, v šest hodin. A je teprve půl šesté.“ zkusila jsem to znovu a doufala jsem, že Sandie nepřišla napřed schválně.
„Tak vyrazíme teď, no. Čím dřív, tím líp, znáš to úsloví, viď?“ usadila mě Sandie tím svým hlasem já-vím-že-jsem-mladší-ale-ty-mě-můžeš-taky-někdy-poslechnout.
Tak s tímhle se nedá nic dělat. „Ach jo, nemohla přijít o pět minut déle? Anebo, dřív to už by bylo jedno.“ „A ty mi neříkej Bell, ale Bello, protože na konci mého jména je a!“ podívala jsem se na ni naštvaně s kladeným důrazem na poslední písmenko A.
Mávla nad tím rukou a po zbytek cesty k našemu autu jsme šli zticha.
„Doufám, že budeš řídit Bello!“ řekla Sandie (a zdůraznila poslední písmenko O).
„Proč?“ zeptala jsem se.
„Ne, to není možné! Chová se úplně nesnesitelně, že ano…“ postěžovala si Sandie Michaelovi. „Prober se, Angeliko Bello Staar, odjíždíme domů!“ utrhla se pak na mě a darovala mi zlověstný pohled.
Ignorovala jsem ji a přistoupila k Michaelovi.
„Je mi hrozně líto že musím odjet.“ řekla jsem a sklopila jsem oči k zemi.
„Hm, byla to úžasná sezóna – díky vám.“ ozval se Michael.
„Díky mě? No, to …“ usmála jsem se, ale nevěděla jsem co mám říct. „To sotva!“ pomyslela jsem si. „Co tak převratného jsem udělala?“ zeptala jsem se potom.
„Nic. Sama o sobě jsi …ehm, jste úžasná.“
„Já nejsem úžasná, to je blbost. A klidně mi můžete tykat…vždyť jsem jenom Angelika Bella Staar, nic víc.“ odtušila jsem a odhodlaně jsem se mu zadívala do očí. Uhnul pohledem k Sandie, která právě vztekle nastupovala do auta. To mě pobavilo (myslím Sandie), hlavně to jak práskla dveřmi.
„No, já už asi půjdu, nebo se Sandie zblázní.“ řekla jsem. „Bude se mi stýskat.“
„Mně taky.“ odvětil Michael. Jemně mi stiskl ruku a já jsem ho objala.
„Doufám, že se ještě uvidíme.“ zašeptal Michael.
„O tom nepochybuj!“