Mám mu věřit?
Mám mu věřit?
Napsala Angelika Bella Staar
Zatím se dnešek nějak pěkně nevyvinul. Nevím, jestli chci mít Michaela ráda. Za to co mi udělal?
Přemýšlela jsem, ale nic závratného mě nenapadlo.
Když jsem se vracela z odpolední obchůzky městečka, všimla jsem si, že na okenním parapetu leží cosi modrého.
Byla to obálka.
Obálka nadepsaná stejným písmem jako ten dopis.
Byla to obálka od Michaela.
A vevnitř byl vzkaz.
Milá Angie Jsi to nejlepší co mě v životě potkalo. Uvědomil jsem si, že život bez Tebe je jako život bez vody a kyslíku. Nebyla to zrada, bylo to neodolání, pokušení, ale poznal jsem, že na světě není úžasnější dívka než ty. Nejdříve jsem si to nechtěl přiznat, ale je to tak. A máš právo to vědět. – Máš právo vědět pravdu. A pravda je, že Tě miluji. Ps: prosím odpusť mi M.
Po přečtení jsem na dopis nevěřícně koukala pak jsem se podívala na Michaelův srub. Měla jsem nutkání za ním jít a říct mu, že mu všechno odpouštím a že ho miluji taky. Ale na druhou stranu… chtěla jsem si promluvit se Sandie. A tak jsem se podívala do srubu jestli tam je.
Byla tam.
Dopis jsem jí ukázala, protože jsem chtěla znát její názor.
Když si ho přečetla usmála se a řekla: „Tak ty nad tím ještě pořád přemýšlíš?“
„No…přemýšlím,“ odvětila jsem.
„Tak nepřemýšlej, sama přece dobře víš, co chceš… jak to chceš.“
„To je pravda…“ usmála jsem se taky. Už jsem měla jasno. Můj život se nakonec nezhroutil tak, jak jsem posledních pár dnů myslela. Všechno bude tak jak má být.
Snad…
„Tak utíkej, běž za ním a řekni mu to, co opravdu cítíš… však ty víš jak to myslím,“ řekla Sandie a já jsem ji poslechla a zamířila k Michaelovu srubu.