Já dosáhnu svého!
Já dosáhnu svého!
Napsala Angelika Bella Staar
„Ne, nepojedeš!“ řekla Sandie úsečně.
„Pojedu,“ řekla jsem klidně, „nemůžeš mi rozkazovat. Jsem jednak starší než ty a jednak svobodná. Nejsi moje matka. A vůbec… nemusela jsem sem s tebou jet.“
Sandie na mě zmateně koukala. To bylo velice zajímavé, nebyla to totiž její obvyklá reakce. Chviličku jsme tam tak stály a pak mě to přestalo bavit. Vzala jsem si sušenku a sedla jsem si ke stolu.
Po chvilce Sandie roztřeseným hlasem řekla: „Nemůžeš mě tady nechat samotnou!“
Podívala jsem se na ni. Neměla daleko k pláči. Usilovně jsem přemýšlela, co bych jí řekla, abych ji utěšila.
„Ale Sandie, můžeš jet taky…“ ozvala jsem se.
„Právě jsme přijely! To je zbytečný vyhazování peněz!“ řekla už zase naštvaně.
„Pro mě to zbytečný není. A peněz mám dost na to i na další spoustu věcí... Ale můžeš tu zůstat sama. Mě to nevymluvíš… “
„Já ale tolik peněz nemám. Nemůžu tady zůstat sama nezvládla bych to.“
„Je ti dvacet.“
„Já vím, ale…“
„Jestli chceš, tak ti tu cestu zaplatím,“ řekla jsem bezstarostně.
„Vážně?“ ujišťovala se Sandie.
„Jo.“
„Bello, já…“ vyjekla šťastně.
„ALE!“ přerušila jsem ji.
„Co?“ zeptala se opatrně.
„Už nikdy mi nebudeš rozkazovat. Přeji si, aby ses ke mně chovala jako ke starší sestře, ne jako ke svému dítěti. A nechci, abys mi kecala do života. Rozumíš Sandro Staarová?“
„Ano,“ řekla potichu.
„Dobře. Zítra odjíždíme.“
„Zítra?“
„Ano, nechci déle čekat.“
„Ne, počkej! Nejde to tak rychle! Musíme…“
„Sandro, já tě s sebou nevezmu!“
Sandie ztichla a běžela si do svého pokoje sbalit věci.
Usmála jsem se.
„Jak jednoduché je získat sestřinu přízeň…“
Poté jsem udělala to samé co Sandie.