Nemysli si, že ti jen tak odpustím!
Nemysli si, že ti jen tak odpustím
Napsala Angelika Bella Staar
Spatřila jsem Michaela. Patrně byl již dlouho vzhůru.
„Bello? Ty jsi tady?“
„Ne,“ odpověděla jsem, „představ si, že jsem teď v Londýně a se svými rodiči nakupuji v potravinách přísady do dnešního oběda. Ne, nejsem tady. Tohle,“ a ukázala jsem na sebe, „tohle je jen obyčejná fata morgana, která tě vyrušila z velice důležité činnosti. Ne, já tady nejsem.“ Poslední slova jsem řekla velice důrazně a na konci mého proslovu jsem už skoro křičela. Ale jen skoro.
Michael na mě celou tu dobu nechápavě čuměl.
„Cože?“ zeptal se pak.
„Nic,“ řekla jsem.
„Aha. A…proč ses vrátila ze Santa Fe až sem, když jsi před měsícem odletěla?“
„Ale, jen tak. Přišel za mnou medvěd a řek abych vypadla ze svýho baráku, že mě tam nechce. Tak jsem tady.“
„Ne…“
„Máš pravdu - ne. Přijela jsem kvůli tobě. Kvůli tomu dopisu. Ale zřejmě dneska pojedu pryč do svého domu v Český republice.“
„Počkej, proč bys odjížděla?“
„Protože jsi jenom, jenom… ty… líbal ses s Kristýnou, já myslela…psal jsi mi, že se ti stýská! Myslela jsem, že mě máš rád, ale ty mezitím…víš jak mě to zranilo? Já… já…“ snažila jsem se mu říct, co jsem cítila, ale místo toho jsem se rozplakala.
„Bello, promiň. Já to tak nemyslel. Já… znamenáš pro mě víc…“
V tom jsem na něj ostře vyštěkla: „Ne, nevěřím ti ani slovo. Se mnou už nepočítej. Můžeš na mě klidně zapomenout a nemysli si, že ti jen tak odpustím!“
Poté jsem se vydala na obchůzku městečka.
Ach jo. Ach jo. Ach jo. Proč to tak muselo dopadnout?
„Proč zrovna já?“ a po chvilce: „Proč zrovna já?“
Na jednu stranu jsem byla na sebe pyšná za to, jak hrdě jsem ho odmítla. Na druhou stranu, říkal něco o tom, že pro něj znamenám víc… víc než co? Víc než Kristýna?
Měla bych se na něj vykašlat. Najít si někoho jiného. Anebo taky nikoho nehledat a zůstat navždy sama s mými sestrami a borderkou. Ale co z toho? Nic. Já na něj stejně budu muset pořád myslet. Nebude dne, kdy bych si na něj alespoň krátce vzpomněla. Vím to. A to znamená, že s tím musím něco dělat. Ale co? Už jsem ho přece odmítla.
Ale co… ono se uvidí co dál, je teprve ráno. Teď bych se měla jít nasnídat abych líp přemýšlela, protože tohle je vážně na nic.
Byla jsem nešťastná . Poznala jsem, jak bolí „rozchod“ s někým, koho jsem měla… a vlastně ještě pořád mám (?)… ráda.
Teď bych to měla raději pustit z hlavy.
Jenže to nejde. Budu se s tím trápit na doživotí, pokud něco neudělám.
Rozhodla jsem se, že počkám co přinese dnešní den. A pak začnu jednat. Ale… když mě takhle zradil tak proč bych se s ním smiřovala? Nechám to raději být. Nestojím o něj! O takového………… ach jo, to by mě vážně zajímalo, jak tohle skončí!